Dveře se zavřely, vlak se rozjíždí a já místo toho, abych seděla na jednom z těch útulných míst u okna a pozorovala krajinu, jak ubíhá po směru jízdy, stojím na opuštěném nádraží a sleduji, jak se vlak vzdaluje a vzdaluje. Nepřišla jsem včas, nestihla jsem jej doběhnout? Ne, to by bylo omluvitelné, lidé by měli pochopení a vše by se dalo vyřešit. Jak však lidé mohou mít pochopení pro někoho, kdo na nádraží přijde s velkým časovým předstihem a přitom pak není s to nastoupit do vlaku, na nějž tak dlouho čekal? Neví co chce, řeknou a mávnou lhostejně rukou. A to bude tím jediným, neboť lidé se neradi zdržují s delšími soudy. A tak uběhly další minuty a já se stále dívám za oním vlakem, jenž je již v nedohlednu. Jak se asi cítí ti lidé, jenž v něm jedou, vyvstane mi na mysli. „Nemyslete tolik na ostatní, myslete také trochu na sebe“ přelétne mi jen tak mimochodem ve spleti mých myšlenek její věta. Umím to však? Myslet na sebe, jakého sobectví bych se tím dopouštěla, řeknu si rozhořčeně. Opravdu je tomu tak, nesvedu myslet na sebe ani v nejmenším. Nesvedu myslet na to, že možná není ani mou vinou, že jsem se do onoho vlaku nedostala. Nedostala jsem pozvání, zapomněla jsem si jízdenku či jsem si spletla nástupiště? Co by mě však čekalo, kdybych přeci jen nastoupila? Nemám tušení a nesvedu na to myslet. Vím jen, že bych se tak ráda ocitla na místech, kde by se mi dostalo vřelého přijetí a pochopení. Vím, je to zbytečné, neboť lidé se neradi zdržují s delšími soudy a poslouchat sáhodlouhé vyprávění někoho cizího je často k uzoufání nudné. Člověk chvíli poslouchá a snad se i trochu zajímá, ale pak si vypravěč nedá pozor, řekne vícekrát záludné zájmeno já, posluchače to omrzí a začne raději přemýšlet o sobě či o čemkoliv jiném a z pokračování vyprávění si sotva uvědomí každou třetí větu. Lze někoho takového odsuzovat? Ne, je to nanejvýš lidské a není se čemu divit, neboť co je zajímavého na vyprávění, že mi zase ujel další vlak?  

Molly Nilsson - A Song They Won't Be Playing On The Radio 

Káťa

Roo Panes - Lullaby Love 

'Cause when I see double,

It's your lullaby love that keeps me from trouble,

It's your lullaby love that's keeping me level,

It's your lullaby love that keeps me away...

When this voice retires from talking,

When these ears get tired of ringing.

When my feet get bored of travelling,

And it looks like it's all unraveling.

When this heart's too old for dreaming,

That's when I hear the angels sing your lullaby...

Ze salonu dnes byly slyšet hlasy filmu, který vysílala televize. 'Na tvém místě, Jime, bych to nedělal'. Po té větě zaštěkal pes. Dlouze, upřímně, v završené parabole, která se uzavírala ve vzduchu jako ve velké bolesti. Pak jako bych zaslechla letadlo a nastalo ticho a já jsem byla moc ráda. Zahrada je plná ticha tvořeného zvuky. Když přitiskneš ucho na kmen stromu a počkáš, nakonec uslyšíš zvuk. Možná je ten zvuk v nás, ale já si chci myslet, že vychází ze stromu. V tom tichu se ozývaly podivné rány, které rušily zvukovou krajinu kolem a já je nechtěla slyšet. Zavřela jsem okno, ale rány nepřestávaly. Myslela jsem, že zešílím. Nechci slyšet zbytečné zvuky. Chtěla bych si je během dne vybírat tak jako hlasy a slova. Tolik slov nechci poslouchat, ale nevyhneš se jim. Musíš je snést, tak jako snášíš mořské vlny, když splýváš na vodě.

Noc, 1961