Drahý roku 2021, 

k těm předchozím jsem se nikdy neobracela, nebylo důvodu. U tebe ale cítím, že budeš jiný. Prosím jenom abys tak nechvátal jako tvoji předchůdci. Není proč si na ně stěžovat, vše co se stalo - bylo správné. Vše co se stalo mě mělo přivést k tobě. Přála bych si, abys se mnou byl trpělivý. Aby v tobě stále byli ti lidé, kteří jsou nyní v tomto předchozím. Nejenom lidé, přála bych si také aby celý tvůj prostor, každičká vteřina dne byla naplněna ním. Všemohoucím světlem, jež by mě vedlo. Všemohoucím světlem, díky němuž bych ve všech lidech viděla jeho. Nemám si již více co materialistického přát. Toužím proto abys byl pro mě rokem, který by byl plný něhy, lásky a vnitřního klidu, který ukončil tvého předchůdce. Toužím se zlepšovat ve všem, co jsem již započala. Toužím se dál učit ukrajinštinu, abych jednou mohla složit tlumočnické zkoušky, vzdělávat se ve víře, abych jednou dostála tomu, pro co jsem se rozhodla a také více číst a vyšívat a starat se o to, co již mám. Neboť jsem se ve tvém předchůdci naučila, že ač jsem mnohdy roztěkaná a vše se mi jeví nesprávné - ve chvílích pokoje jako jsou tyto, kdy píši tyto řádky - není nic, co by mi chybělo. Trvalo to dlouho, než jsem dospěla do této fáze, ale věřím, že mi to budeš často připomínat a já se za to budu vroucně modlit k němu. Prosím ať mi připomínáš abych byla vždy trpělivá, neboť bez trpělivosti bych nebyla ničím. 

S láskou, 

Káťa

Potřebuji více klidu pro svou zkřehlou duši. Potřebuji být více sama se svými myšlenkami. Nejspíše je v tom cosi sobeckého, že nesnesu být bez takovýchto chvílí. Ale ach, jaká jsem najednou šťastná, když mohu takto tvořit a psát. Stačí mi pokoj, svíčka na stole, otevřené okno, zvuk kostelních zvonů, jež odbíjejí pravidelně hodiny, knihy a mé pokojové kapradiny. Poté jsem šťastná, můžu tvořit. Nemám za to, že potřebuji víc. Po celém dni v práci plném hlučných lidí moje duše netouží po ničem jiném. Jak krásně mi je. Nejhezčí okamžiky jsou pro mě ty, kdy mohu snít. Uzavřena v sobě plná klidu, myšlenkami roztěkaná. Kéž by tomu tak bylo napořád. 

zvuk kostelních zvonů, 

jež rozbijí noční klid, 

je nad všechny z tónů, 

aniž  snad mohu to vysvětlit. 

          

                                          Krásnou noc,

                       Káťa 

Jsem jako ve vlnách. Někdy se nechám nadnášet, jindy se potápím a nakonec se snažím vší silou plavat. Kam? To netuším. Má-li to smysl? Ani na to si nejsem s to odpovědět. Mám za to, že jednou mě ty vlny stáhnou dolů a nepustí. 

Je to tak dlouho od posledních dotyků klávesnice za určením vytvoření krátkého článečku. Tak dlouho a přece jako by to bylo včera. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli má význam vyznávat svá slova. Uchovávala jsem je v sobě, kde se ztrácela. A to již nechci. Nechci v sobě takový nepořádek, nechci v sobě držet pocity, u kterých cítím, že je jim lépe vně mě. 

Je mi něžně. Právě jsem dopekla řeckou zeleninu. Okno je otevřené, do bytu jde večerní chladný vzduch. Svět zdá se, plyne pomalu. 

Jaký kus cesty jsem ušla od té doby, kdy jsem psala poslední řádky. Je neuvěřitelné kolik věcí se změnilo. A přesto jsou chvíle, jako tato, kdy se trápím. Trápím tím, jak dovedu ranit ty, kteří jsou kolem mě. Jak je zraňuji svou prostořekostí. Je fascinující, že to se jako jedno z mála nezměnilo. 

Dívám se na balkón, kde má J. své květiny vypěstované z maličkých semínek. Květiny, které vyrostly díky jeho lásce. Jsem svědkem jejich růstu, nenápadným pozorovatelem. Vytvářejí nám prostor našeho maličkého vesmíru, jehož si často nevážím. Vždy bych si měla vzpomenout na křehkou Vistárii, která se jenom díky jeho trpělivosti, péči a lásce stala tím čím je. Že dnes je malinkou rostlinkou, která za pár let bude silnou a její květy budou potěšením pro všechny ty, kteří se nebudou bránit vidět krásu, která spočívá v něčem tak prostém, jako bude ona. Občas bych si přála, abych měla tak čistou duši jako má J. 

Je mi něžně. Je mi něžně ve chvílích jako je tato, kdy přesto ač se trápím cítím v sobě vděčnost. Že ač jsou chvíle, kdy díky své marnivosti ublížím ostatním, přesto je mi vždy odpuštěno. Jakým zvláštním způsobem se to děje! Často se sebe sama ptám, čím si to zasloužím a nikdy nenacházím odpovědi. 

Zítra bude nový den, přála bych si co nejvíce té vděčnosti převést v reálné činy. Přála bych si být vždy silná tak, jako ta maličká Vistárie, jejíž kořínky se zapouštějí do Boží země, z níž berou lásku a vláhu. Přála bych si brát také tolik z Boží lásky, která je mi nabízena, kolik jen budu schopna. 

Káťa.

Pomme - J'suis pas dupe