Dveře se zavřely, vlak se rozjíždí a já místo toho, abych seděla na jednom z těch útulných míst u okna a pozorovala krajinu, jak ubíhá po směru jízdy, stojím na opuštěném nádraží a sleduji, jak se vlak vzdaluje a vzdaluje. Nepřišla jsem včas, nestihla jsem jej doběhnout? Ne, to by bylo omluvitelné, lidé by měli pochopení a vše by se dalo vyřešit. Jak však lidé mohou mít pochopení pro někoho, kdo na nádraží přijde s velkým časovým předstihem a přitom pak není s to nastoupit do vlaku, na nějž tak dlouho čekal? Neví co chce, řeknou a mávnou lhostejně rukou. A to bude tím jediným, neboť lidé se neradi zdržují s delšími soudy. A tak uběhly další minuty a já se stále dívám za oním vlakem, jenž je již v nedohlednu. Jak se asi cítí ti lidé, jenž v něm jedou, vyvstane mi na mysli. „Nemyslete tolik na ostatní, myslete také trochu na sebe“ přelétne mi jen tak mimochodem ve spleti mých myšlenek její věta. Umím to však? Myslet na sebe, jakého sobectví bych se tím dopouštěla, řeknu si rozhořčeně. Opravdu je tomu tak, nesvedu myslet na sebe ani v nejmenším. Nesvedu myslet na to, že možná není ani mou vinou, že jsem se do onoho vlaku nedostala. Nedostala jsem pozvání, zapomněla jsem si jízdenku či jsem si spletla nástupiště? Co by mě však čekalo, kdybych přeci jen nastoupila? Nemám tušení a nesvedu na to myslet. Vím jen, že bych se tak ráda ocitla na místech, kde by se mi dostalo vřelého přijetí a pochopení. Vím, je to zbytečné, neboť lidé se neradi zdržují s delšími soudy a poslouchat sáhodlouhé vyprávění někoho cizího je často k uzoufání nudné. Člověk chvíli poslouchá a snad se i trochu zajímá, ale pak si vypravěč nedá pozor, řekne vícekrát záludné zájmeno já, posluchače to omrzí a začne raději přemýšlet o sobě či o čemkoliv jiném a z pokračování vyprávění si sotva uvědomí každou třetí větu. Lze někoho takového odsuzovat? Ne, je to nanejvýš lidské a není se čemu divit, neboť co je zajímavého na vyprávění, že mi zase ujel další vlak?  

Molly Nilsson - A Song They Won't Be Playing On The Radio 

Káťa