neděle 2. května 2021

Neumím být vděčná. Neumím si vážit mála. Neumím se těšit z toho, co mám. Je zvláštní, že toho nejsem schopna. Přitom mám vše, co jsem kdy chtěla. Přitom jsem na cestě u níž se mi zdá, že ubíhá správným směrem. A přece... někde v hloubce mé duše, ve všem tom chaosu všedních dní nejsem vděčná. Snad až v těchto chvílích, kdy jsem zavřená v pokoji sama se sebou, cítím věci trošku jinak. Ach, jak moc bych chtěla umět nepoddávat se stresu z běžných dní. Zdá se mi však, že se to nikdy nenaučím. Vždy jsem byla stejná jako i teď, nejšťastnější o samotě se svými myšlenkami a touhami. Se svými myšlenkami, do který se vždy můžu ponořit a se svými touhami, které mi umožňují snít. Cítím se tak svobodně, čas plyne tak pomaličku a snad v těchto chvílích pociťuji něco, co by bylo možné vzdáleně popsat vděčností. Jinak však ne. Kdykoliv je J. nablízku - čas ubíhá rychleji, chvátá. Je tolik věcí v níž je náš pohled na svět odlišný a přece jsme oba stejní. Jenom však v jeho přítomnosti je svět až příliš reálný. Tak příliš reálný až se mi zdá oproštěný od všech snů a tužeb, jež tak zoufale potřebuji k životu. Často mi říká, že mou nejoblíbenější činností je sledování života z okna. A má pravdu. Copak není překrásná ta myšlenka, kdy si představujeme všechny ty osudy lidí pohybujících se tam několik metrů dole pod našimi okny? Kdy se o ně zajímáme ač sami o nich nic nevíme a ani oni o nás? Není krásné vytvářet si svět hezčí, než ve skutečnosti je? Zrovna nyní tak krásně prší. Je takový klid a já mám pocit, že mi patří celý vesmír. A to jenom díky tomu, že mohu psát a že snad v této chvíli, kdy není můj život odhalený na dřeň reality cítím, že žiji jako člověk a ne jako pouhá schránka v níž není ničeho. Je to tak zvláštní, neboť vím, že tyto chvíle zanedlouho skončí. Možná jenom s J. trávíme až příliš mnoho času. Kdybychom se naučili žít více odděleně, možná bych se sama naučila vážit více věcí, které nyní beru jako samozřejmost. Možná. Možná jenom bude stačit, když budu pokračovat v oné cestě a nadále věřit, že onen směr je správný. Možná. Třeba se přece jednou naučím být vděčná a budu pak šťastná, že jsem tak udělala. 


tato skladba je láska


Káťa. 

sobota 16. ledna 2021

pátek 15. ledna 2021

Čas letí dál. Dva týdny nazpátek jsem se ptala, co vlastně zbylo po tom všem. Pár vypitých lahví, pár promilovaných nocí, pár okamžiků štěstí. A teď se tvoje okamžiky štěstí kamsi zatoulaly. Často se sebe sama ptám, kde nyní asi mohou být. A kdepak jsi teď ty? Jenom si na tebe vzpomenu, rukami mi začne proudit těžký chlad. A pak... čas letí dál. 


Kéž žijeme tak, abychom ostatní inspirovali svým životem, svými prožitými okamžiky. Kdo tvrdí, že je povinností po sobě zanechat cosi očividně velkolepého. Ona velkolepost se dle mého skrývá v běžných situacích, v dobrotě a lásce níž se snažíme obklopovat nás i ostatní. A pak je všechno správné. 


Děkuji za všechno V., 

jednou se určitě všichni zase setkáme. Do té doby nám odpusť, že se už nikdy nebudeme těšit s příchodem nového kalendářního roku. 


Káťa.

pondělí 28. prosince 2020

Drahý roku 2021, 

k těm předchozím jsem se nikdy neobracela, nebylo důvodu. U tebe ale cítím, že budeš jiný. Prosím jenom abys tak nechvátal jako tvoji předchůdci. Není proč si na ně stěžovat, vše co se stalo - bylo správné. Vše co se stalo mě mělo přivést k tobě. Přála bych si, abys se mnou byl trpělivý. Aby v tobě stále byli ti lidé, kteří jsou nyní v tomto předchozím. Nejenom lidé, přála bych si také aby celý tvůj prostor, každičká vteřina dne byla naplněna ním. Všemohoucím světlem, jež by mě vedlo. Všemohoucím světlem, díky němuž bych ve všech lidech viděla jeho. Nemám si již více co materialistického přát. Toužím proto abys byl pro mě rokem, který by byl plný něhy, lásky a vnitřního klidu, který ukončil tvého předchůdce. Toužím se zlepšovat ve všem, co jsem již započala. Toužím se dál učit ukrajinštinu, abych jednou mohla složit tlumočnické zkoušky, vzdělávat se ve víře, abych jednou dostála tomu, pro co jsem se rozhodla a také více číst a vyšívat a starat se o to, co již mám. Neboť jsem se ve tvém předchůdci naučila, že ač jsem mnohdy roztěkaná a vše se mi jeví nesprávné - ve chvílích pokoje jako jsou tyto, kdy píši tyto řádky - není nic, co by mi chybělo. Trvalo to dlouho, než jsem dospěla do této fáze, ale věřím, že mi to budeš často připomínat a já se za to budu vroucně modlit k němu. Prosím ať mi připomínáš abych byla vždy trpělivá, neboť bez trpělivosti bych nebyla ničím. 


S láskou, 

Káťa

čtvrtek 17. prosince 2020

Potřebuji více klidu pro svou zkřehlou duši. Potřebuji být více sama se svými myšlenkami. Nejspíše je v tom cosi sobeckého, že nesnesu být bez takovýchto chvílí. Ale ach, jaká jsem najednou šťastná, když mohu takto tvořit a psát. Stačí mi pokoj, svíčka na stole, otevřené okno, zvuk kostelních zvonů, jež odbíjejí pravidelně hodiny, knihy a mé pokojové kapradiny. Poté jsem šťastná, můžu tvořit. Nemám za to, že potřebuji víc. Po celém dni v práci plném hlučných lidí moje duše netouží po ničem jiném. Jak krásně mi je. Nejhezčí okamžiky jsou pro mě ty, kdy mohu snít. Uzavřena v sobě plná klidu, myšlenkami roztěkaná. Kéž by tomu tak bylo napořád. 


zvuk kostelních zvonů, 

jež rozbijí noční klid, 

je nad všechny z tónů, 

aniž  snad mohu to vysvětlit. 

          

                                          Krásnou noc,

                       Káťa