pondělí 1. ledna 2018

Ze salonu dnes byly slyšet hlasy filmu, který vysílala televize. 'Na tvém místě, Jime, bych to nedělal'. Po té větě zaštěkal pes. Dlouze, upřímně, v završené parabole, která se uzavírala ve vzduchu jako ve velké bolesti. Pak jako bych zaslechla letadlo a nastalo ticho a já jsem byla moc ráda. Zahrada je plná ticha tvořeného zvuky. Když přitiskneš ucho na kmen stromu a počkáš, nakonec uslyšíš zvuk. Možná je ten zvuk v nás, ale já si chci myslet, že vychází ze stromu. V tom tichu se ozývaly podivné rány, které rušily zvukovou krajinu kolem a já je nechtěla slyšet. Zavřela jsem okno, ale rány nepřestávaly. Myslela jsem, že zešílím. Nechci slyšet zbytečné zvuky. Chtěla bych si je během dne vybírat tak jako hlasy a slova. Tolik slov nechci poslouchat, ale nevyhneš se jim. Musíš je snést, tak jako snášíš mořské vlny, když splýváš na vodě.

Noc, 1961

Žádné komentáře:

Okomentovat