Ze salonu dnes byly slyšet hlasy filmu,
který vysílala televize. 'Na
tvém místě, Jime, bych to nedělal'.
Po té větě zaštěkal pes. Dlouze, upřímně, v završené parabole, která se
uzavírala ve vzduchu jako ve velké bolesti. Pak jako bych zaslechla letadlo a
nastalo ticho a já jsem byla moc ráda. Zahrada je plná ticha tvořeného zvuky.
Když přitiskneš ucho na kmen stromu a počkáš, nakonec uslyšíš zvuk. Možná je
ten zvuk v nás, ale já si chci myslet, že vychází ze stromu. V tom tichu se
ozývaly podivné rány, které rušily zvukovou krajinu kolem a já je nechtěla
slyšet. Zavřela jsem okno, ale rány nepřestávaly. Myslela jsem, že zešílím.
Nechci slyšet zbytečné zvuky. Chtěla bych si je během dne vybírat tak jako
hlasy a slova. Tolik slov nechci poslouchat, ale nevyhneš se jim. Musíš je
snést, tak jako snášíš mořské vlny, když splýváš na vodě.
Noc, 1961
Žádné komentáře:
Okomentovat