Je to tak dlouho od posledních dotyků klávesnice za určením vytvoření krátkého článečku. Tak dlouho a přece jako by to bylo včera. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli má význam vyznávat svá slova. Uchovávala jsem je v sobě, kde se ztrácela. A to již nechci. Nechci v sobě takový nepořádek, nechci v sobě držet pocity, u kterých cítím, že je jim lépe vně mě.
Je mi něžně. Právě jsem dopekla řeckou zeleninu. Okno je otevřené, do bytu jde večerní chladný vzduch. Svět zdá se, plyne pomalu.
Jaký kus cesty jsem ušla od té doby, kdy jsem psala poslední řádky. Je neuvěřitelné kolik věcí se změnilo. A přesto jsou chvíle, jako tato, kdy se trápím. Trápím tím, jak dovedu ranit ty, kteří jsou kolem mě. Jak je zraňuji svou prostořekostí. Je fascinující, že to se jako jedno z mála nezměnilo.
Dívám se na balkón, kde má J. své květiny vypěstované z maličkých semínek. Květiny, které vyrostly díky jeho lásce. Jsem svědkem jejich růstu, nenápadným pozorovatelem. Vytvářejí nám prostor našeho maličkého vesmíru, jehož si často nevážím. Vždy bych si měla vzpomenout na křehkou Vistárii, která se jenom díky jeho trpělivosti, péči a lásce stala tím čím je. Že dnes je malinkou rostlinkou, která za pár let bude silnou a její květy budou potěšením pro všechny ty, kteří se nebudou bránit vidět krásu, která spočívá v něčem tak prostém, jako bude ona. Občas bych si přála, abych měla tak čistou duši jako má J.
Je mi něžně. Je mi něžně ve chvílích jako je tato, kdy přesto ač se trápím cítím v sobě vděčnost. Že ač jsou chvíle, kdy díky své marnivosti ublížím ostatním, přesto je mi vždy odpuštěno. Jakým zvláštním způsobem se to děje! Často se sebe sama ptám, čím si to zasloužím a nikdy nenacházím odpovědi.
Zítra bude nový den, přála bych si co nejvíce té vděčnosti převést v reálné činy. Přála bych si být vždy silná tak, jako ta maličká Vistárie, jejíž kořínky se zapouštějí do Boží země, z níž berou lásku a vláhu. Přála bych si brát také tolik z Boží lásky, která je mi nabízena, kolik jen budu schopna.
Káťa.