Ach, jak je život rychlý. Dneska jsem se dozvěděla, že Ve. už nežije v našem domě. Na zvoncích už neviselo její jméno. Jak je to všechno zvláštní... Každý jsme tu sám za sebe. Je to krásné i děsivé zároveň. Kéž je šťastná. 

Když jsem pak došla do bytu, bylo mi jinak. Uklizené pokoje na mě působily tak sterilně. V kuchyni byly tři prázdné poličky. Působily jako předzvěst, že nás to za tři měsíce s J. čeká taky. Jaké plány jsme vlastně všichni měli, když jsme se sem stěhovali. A vlastně... 

Věčně utíkáme za něčím jiným. Doufáme, že tam již nalezneme štěstí. Kdo ví. Třeba snad ano. 

Obloha je v posledních týdnech tak ponurá. Skoro, zdá se, nevychází slunce. Je to zvláštní období plné bolesti. Ach, velmi často mám v poslední době strach. Jak zvláštní je, že svou naději upínáme ke slunci. Slunce je požehnáním, myslím. Občas se modlím růženec. Jen tak než chodím spát. 

Neměli bychom si připouštět některé věci. Často myslím na to, že... "všichni žijeme na vypůjčený čas". A to bych neměla. 

Káťa.