Sny, plány, tužby. Tolik se toho rozplynulo. Vše se vypařilo jako rosa na slunci. A byly to vůbec někdy skutečné tužby? Nebyly ony pouze nekvalitním tmelem, který se dočasně nacpal do nevzhledných děr a po čase začal odpadávat?
Život mi připadá jako věčné čekání. Čekání, které nenabízí nic víc než otupělost. Čím jsem starší, tím je pro mě těžší zkoušet nové věci. Je to důsledkem práce s pacienty, kdy po celém úmorném dnu nezbývá již síla. Tělo si přeje známé záležitosti, ticho a alespoň trochu pokoje pro přetíženou duši a unavené uši. Měsíc, dva, čtyři roky... kolik dalších se to ještě dá snášet? Kolik ještě než duše odumře a stejně jako ony tužby se začne rozpadávat jako starý tmel?
Čekání na víkend, čekání na dovolenou, čekání na svátky... čekání plné frustrace a strachu. Ještě je potřeba vydržet rok či dva. Potom snad věci budou lepšími, říkám si vždy i když vím, že tomu tak není. J. je ze země, kde je válka, páchaná genocida, utrpení. Láska moje. Kdo ví, co nás ještě čeká. Tak jako naše planeta, žijeme na dluh. My jsme dostali ještě čas. Kolik ho však je, nevíme. O to víc mě bolí, pokud vím, že oním časem mrháme, soustředíme se na běžné malichernosti dne, které nám přehluší onu skutečnost. Onu skutečnost o které sice víme, ale nepřipomínáme si ji. Je to plíživý stín, který nás obklopuje. Je s námi všude, kam se pohneme. Jednou nás přece ale pohltí.
Není však lepší, pokud žijeme v iluzi, že máme čas? Není lepší, když vědomí obav měníme za fádnost běžných dní a dále pracujeme jako mravenečci na svém mraveništi s úmornou myšlenkou, že jednou snad...?